„Jak moc jsem si přála, aby v Liberci existoval hospic, kam bych svěřila svojí těžce umírající maminku, jako to mohla udělat moje kamarádka v Jižních Čechách. Naše maminky umíraly na shodná onemocnění, ale rozdíl byl obrovský! Zatímco moje maminka umírala více jak 14 dní v nemocnici pod dohledem nevlídného personálu, kdy bez kyslíku se již neobešla, maminka mé přítelkyně v krásném hospici s péčí jeptišek. Ještě po roce se z toho nemohu dost dobře vzpamatovat, že jsem jí nemohla mít, jak si přála, ani doma ani v hospicu,“ popisuje svoji hořkou zkušenost diskutující podepsaná jako Babča.

S ní souhlasí i Jaromír Dolanský. „Moje babička, která mě vychovala, se dožila krásných 93 let. Ale v posledních měsících byla zcela bezmocná a nebyla schopna žít bez lékařského dohledu. Já byl tehdy na misi na Srí Lance a ani moje matka, které bylo 70 let a ani sestry zkrátka nebyly schopny jí péči - především odbornou - poskytnout. Několik měsíců byla v pečovatelském ústavu v Praze za přibližně 9000 korun měsíčně. Skládala se na to celá naše rodina. A když se její stav zhoršil, byla stejně převezena umřít do nemocnice, protože ani pečovatelský ústav nebyl schopen se postarat o umírající. Smrt je součástí života, ale měla by být důstojná, jako život sám. To hospic a paliativní péče a lidé v tomto oboru vzdělaní zajistí. Proč je tedy Liberec jedním ze dvou krajů, kde se tato problematika neřeší komplexně?“ uvádí Dolanský.

Jsou však i tací, kteří myslí spíše na to, kdo to zaplatí. „Po zdravotních pojišťovnách nemůžete chtít platit všechno. Možná, že by měli lidé kolem 60 let trochu víc myslet na zadní kolečka a ne vše utratit za pobyty u moře, ale začít si šetřit, až třeba budou chtít dožít v nějakém solidním hospici. Důchodci kolem šedesátky mají vesměs dva příjmy, důchod a ještě pracují, tak by měli z čeho šetřit,“ doporučuje Táňa.

To však rozlítilo diskutující Janu. „A to jako když je mi 60 let, tak pro mne skončilo všechno? To nesmím k moři a mám si šetřit a na co?,“ ptá se Jana.

Svůj pohled na hospic vložil i Von Baron Trenck. „Kdo o hospicové léčbě něco ví, tak je mu naprosto jasné, že pár lůžek (i třeba v každé nemocnici), absolutně nemůže nahradit samotný hospic! Už třeba proto, že hospic funguje v odlišném režimu než nemocnice; (například možnost návštěv 24 hodin denně a to včetně možnosti ubytování zvířete, právě umírajícího pacienta)! Která nemocnice vám toto umožní? Žádná! Kdežto pro hospic je to naprostý standard!“

Radka se zaměřila spíše na nechuť kraje vrhnout se na výstavbu kamenného hospice. „Lidé nemyslí na to, že umřou. To že jsme smrtelní řešíme až na poslední chvíli, a to už je pozdě. Proto hospic nikoho v podstatě nezajímá. Moudrých lidí je v populaci poskrovnu. Politická scéna a absence hospice u nás je toho dokladem,“ píše Radka.