Hodnota člověka nespočívá ve funkci jeho svěračů

Ještě jsem neměla dokončený příjem pacienta a už mě žádal o eutanázii. Šlo o muže středního věku, velmi vzdělaného, v životě užitečného a úspěšného- a nyní byl ochrnutý od pasu dolů z důvodu slábnutí svalů. Věděl, že onemocnění bude pokračovat, že za čas nebude moci mluvit, polykat, pak možná i dýchat. Měl obavy nejen z utrpení, ale také jak se na něho budeme dívat. Tento člověk potřeboval být ujištěn nejen slovy, ale i naším přístupem k němu, že ho považujeme za plnohodnotného člověka i nyní, když už nemůže tvořit. Mluvili jsme spolu o tom, že jsou ještě hodnoty jiného druhu- např. hodnoty prožitkové, ještě může poslouchat hudbu, číst knihy, leccos z toho, na co dříve neměl pro práci čas. A že jsou hodnoty ještě hlubší - hodnoty vztahové. A když už nic nemůžeme, můžeme ještě odpouštět, můžeme ještě milovat. Zasmál se a ledy mezi námi byly prolomené.
Řekla jsem mu, že pro nás má hodnotu člověk jako takový, nezáleží na tom, v jakém stavu se nachází jeho tělo. Protože každý člověk je originál.
Ten člověk ve volných chvílích maloval, věděl tedy, co je to originál a jakou cenu mají originály. Často se nám některé nelíbí, některé nepochopíme, ale přesto mají cenu....
Teď už byl klidný. Už eutanázii nechtěl. A nakonec neumíral tak, jak si představoval. Jednoho rána se cítil slabý. Zavolali jsme dceru a manželku. Mluvili spolu, rozloučili se a on úplně v klidu, bez známky dušení, skonal. Jsem šťastná, že jsem mohla jeho žádost o eutanázii takhle uzavřít. Kdykoli potkám jeho manželku, vděčně vzpomínáme na chvíle, které nás spojily. Stala se z ní velká přítelkyně našeho hospice.

(ukázka z knihy Proč NE eutanázii)